S láskou v kruhu najdi duhu

Hooping = radost     Srovnávání = zloděj radosti

Když jsem si před lety založila Instagram byla jsem plná nadšení kolik úžasných hooperů, choreografií a nových triků         je tu k vidění. Byla to pro mě obrovská inspirace.

Pak ale přišlo období srovnávání. Najednou jsem viděla to množství nových hooperů a hooperek, kteří objevili hooping třeba jen před pár měsíci a už dělají úžasné triky, jsou neuvěřitelně rychlí a talentovaní a sledující jim přibývají raketovou rychlostí. 

V tu chvíli jsem se začala cítit opravdu špatně a měla jsem pocit, že všechno co dělám je stejně k ničemu a je to jen zbytečně vynaložená energie. Moje ego začalo křičet “ Jsi k ničemu! Nic si nedokázala!” Proč psát články, dělat příspěvky? Stejně to nikoho nezajímá. Nikdo to stejně nečte. 

Čím víc jsem to sledovala a hledala novou inspiraci, tím bylo všechno horší a tím hůř jsem se cítila. Byl to prostě začarovaný kruh.

“Buďte sami sebou, ostatní už existují.”

Začala jsem pomalu přicházet na to, proč se tak cítím. Všichni ti umělci s tisíci lajky a sledujícími , které jsem sledovala     a obdivovala jako své vzory, měli jednu společnou věc. Lásku k tomu, co dělají. To nadšení a zápal pro věc z nich prýštilo jako voda z fontány. 

A v tu chvíli mi to došlo.

Není nezbytně nutné zvládnout naprosto čistou izolaci nebo trávit hodiny a hodiny snažením se o split devíti obručí pokud vám to nedává smysl a nepřináší žádnou radost.

Nesrovnávejte příliš své triky s ostatními, hledejte ty, které přináší radost právě vám. Každý jsme totiž originál.

Následujte svou vášeň a odměna už se dostaví sama

Mojí velkou vášní je tanec a obruč mi pomáhá v nalezení sebe sama. Mou velkou hoopovou vášní se stalo předávat tenhle pocit ostatním a učit je, jak pomocí lásky ke kruhu najít lásku k sobě samým. Vytvářet bezpečný prostor                   a vidět tu radost v zářících očích mých studentů mne naplňuje láskou a štěstím.  

Potřebovala jsem se jen znovu zastavit a vzpomenout si proč. A potom to do sebe zase všechno zapadlo. 

Teď když sleduji ostatní neuvěřitelné hoopery zvládnu cítit inspiraci a vděk namísto žárlivosti a prázdnoty. 

Tak co? 

Srovnávali jste se někdy s jinými hoopery? Trpěli jste syndromem méněcennosti? Napište mi a podělte se o svůj příběh. Myslím totiž, že sdílení tohoto tématu je opravdu důležité. 

Našli jste nějaký jiný způsob jak se pocitu méněcennosti vyhnout? Napište mi taky. Taky se ještě pořád učím a učit budu celý život.

I já ještě občas zapomínám, panikařím a vzdávám se svých cílů. tak když budete cítit, že ztrácíte směr, zastavte se             a vzpomeňte si, proč to všechno děláte a jaký byl ten pocit prvního napojení s vaší obručí. Jaká byla první zvládnutá flow? A při nejbližší příležitosti si to běžte připomenout. 

P.S. Pořád mám Instagram (@revunka) a občas jsem i trochu aktivní, tak mrkněte pokud vás to zajímá.                               Ale jen když bude můj vliv na Vás pozitivní. 

A pokud na to všechno nechcete být sami, můžete se přidat do naší facebookové skupiny a sdílet svůj příběh                   v komunitě podporujících lidí. (Hoopeto - společně v kruhu)